40 koz, dvacet ovcí a 5 arů zahrady. To je to, co živí mé přátele na Šumavě. Kozy a ovce dávají mléko, vyrábí se sýry, zahrada dává potravu pro pětičlennou rodinu a zbyde i na prodej na trhy- cibule, rukola, bylinky, dýně – vše v bio kvalitě.
Idyla? Ano, pro mne čím dál víc. Život v souznění s přírodou, minimální ekologická stopa, elektřina spotřebovaná tak maximálně na rádio a telefon, žádné auto, jen kůň. Ale aby to nebylo tak snadné, tak i tito lidé mají existenční potíže: ty louky, na kterých se pase dobytek, nejsou jejich. Léta byli domluvení, „na hubu“, bez smlouvy, že mohou na okolních loukách pást. Majitel se o louky nestaral, pouze bral dotace za vypásání, a mí přátelé měli kde pást. Teď je to jinak. Pan majitel se rozhodl, že už nechce, aby mu „jenom tak“ pásli na jeho lukách. Byť dříve (rukou dáním) přislíbil, že jim louky nechá a časem prodá, teď je vyzval, aby statek zlikvidovali, že má jiné úmysly.
Nic proti úmyslům pana majitele, který louky levně nakoupil po změně systému. Ale nesmírně mne bolí, když vidím, jak se mí přátelé musí vypořádat s tím, že svá stáda musí prodat, že přijdou o obživu, že to, co deset let budovali, budou muset nejspíš opustit. Dva dospělí a tři děti. Děti zvyklé běhat bosky celý rok mezi zvířaty, děti schopné zapamatovat si příbuzenské vztahy a jména čtyřiceti koz a dvaceti ovcí, děti schopné v pěti – sedmi letech chytit kozu, osedlat si koně, postarat se o sebe navzájem. A ptám se, jestli je to tak dobře, jestli by půdu neměl mít k užívání ten, kdo na ní pracuje, kdo je ochoten žít s přírodou a ne proti ní, a jestli je pro společnost cennější člověk beroucí dotace na louky které nechá dvakrát za rok zmulčovat, nebo lidé, kteří udržují dnes již téměř zapomenuté umění vyžít s málem, a pečovat o přírodu kolem sebe.
Ano tento článek je tak trochu výkřik do tmy, protože nic než výkřik do tmy nezbývá.