Abychom si hned zpočátku ujasnili, o co jde: tou „károu“ myslím občanskou společnost obecně, a osobní angažovanost mně jako její součásti.
Jen krátce k oněm volbám do krajských zastupitelstev: Byla to pro mne veliká zkušenost. Věnoval jsem práci na nich cca 3 měsíce práce na půl úvazku, odhadem, a odměnou mi bylo (a je) veliká zkušenost, hodně nových známých lidí a jejich (občasné:-) uznání. Zúčastnil jsem se mnoha povídání, ať už oficiálních při debatách s leadery stran před publikem, nebo neoficiálních při kampani v ulicích či osobních setkáních. Při těchto povídáních jsem si uvědomil několik věcí- zejména to, jak je těžké někoho přesvědčit o svém názoru, o tom, že můj názor (a názor Zelených) nejde proti zájmům běžných lidí, ale také to, jak obrovsky široký je záběr témat, která lidi trápí, a na která od vás (jako politika) vyžadují názor a řešení. Musím říct, že jsem pocítil mnohem víc účasti k lidem, kteří praktickou politiku dělají a přijímají rozhodnutí. Není to jednoduché a nikdy se nezavděčí všem, ty názory „běžných občanů“ jsou mnohdy naprosto protichůdné.
Další, velmi cennou zkušeností, byla práce ve volebním štábu. Samozřejmě jsme se snažili dělat „kampaň“, byť s VELMI omezeným rozpočtem nedosahujícím ani jednoho sta tisíce korun, nejlépe, jak jsme uměli, a tvořili jsme ji velmi demokraticky, o většině věcí musela nastat shoda, a hodně jsme tedy diskutovali. Je velmi poučné to, jak je náročné dojít ke konsenzu byť jenom ve vyjádření, CO vlastně chceme, KOMU to chceme sdělit a JAK. Pár „jednoduchých“ bodů a vět nás stálo, nebojím se říct, v součtu stovky hodin. Myslím, že mne to poučilo o tom, že jednoduchá řešení (přijatelná!) neexistují.
Kontinuálně s krajskými volbami už probíhala kampaň a sbírání podpisů k prezidentským volbám. Ač jsem měl výhrady ke způsobu, jakým se Strana zelených přihlásila ke kandidatuře Táni Fišerové na prezidentku, toto rozhodnutí jsem přijal (nemaje lepšího řešení), a pomáhal pro ni sbírat podpisy. I zde se ukázalo, jak jsou „lidé“ rozpolcení, bylo možné sledovat reakce od nadšených po úplně odmítavé (dokonce i od žen, což mne překvapovalo velmi). Je zajímavé, že lidé mnohdy odmítli dát podpis pod petici, i když jsme jim zdůrazňovali, že se nejedná o volbu, ale jen o umožnění účasti ve volbách… Zajímavé.
Dnes už víme, jak volby dopadly, byť nový prezident se ujme úřadu až za měsíc. Přiznávám, není to prezident dle mého gusta, ale respektuji jeho zvolení, samozřejmě. Na těch volbách (a zejména na druhém kole) mne nejvíce překvapil fakt, že se mnoho lidí spontánně hlásilo k podpoře toho či onoho kandidáta (zejména však „knížete“), čímž ve mně vzbudili dojem probouzející se občanské uvědomělosti a aktivity. O to větší bylo mé překvapení, že mnoho lidí, jež se vehementně hlásí k demokracii a svobodnému projevení myšlenek mělo za to, že tento projev aktivizmu (nošení placky, vyvěšování svého kandidáta na výlohy či na auta) je „štvaním“ či „honem“ na protikandidáta. Musím říct, že tito kritici pocházejí (dle mé zkušenosti!) ponejvíc z velmi „levé“ části politického spektra, takže mne to vybízí k úvahám o tom, zda jsou jejich projevy o demokracii skutečné, nebo se jedná pouze o (sebe)klam.
Abych se tedy vrátil k otázce z úvodu: Kam dál s tou károu? Kam s tou energií, kterou jsem našel v sobě a poznal kolem sebe? Cítím ve společnosti ducha změny, tento se projevuje mnoha různými způsoby, ale je cítit… Kudy napřímit energii, aby se tyto změny staly uskutečnitelnými? A JAKÉ změny vlastně si přejeme? KDO MY?
Dovolím si ještě jednu vsuvku: socialismus jsem zažil do svých 18ti let, jeho následky a vliv na výchovu pociťuji dodnes. Vytýkám mu ZEJMÉNA to, že naučil lidi lhát. Lidé lhali v práci, rodiče dětem, děti rodičům, občané státu, stát občanům. Toto učinění špatnosti normou se hluboce zakořenilo do minimálně dvou generací. Následná politika postkomunistická byla vlastně logickým vyústěním této výchovy, posledních víc než dvacet let nám vládnou (většinou, ne všichni!) lidé, kteří špatnost provozují jako své řemeslo. Pokračují ve lhaní, pokračují v morálním rozleptávání obyvatel tohoto státu. Učí nás, že je normální krást, uplácet, starat se pouze o svůj prospěch. Řekl jsem, že za nejhorší na komunistech považuji to, že nás naučili lhát. Postkomunistickým vládám vyčítám zejména to, že nás naučili nedůvěřovat. Zvolili jsme si, demokraticky, své poslance a senátory, a oni nás naučili, že si se svou mocí mohou dělat co chtějí, že ji mohou beztrestně zneužívat, že jsme hlupáci, že jsme jim uvěřili. Jak s tou zkušeností naložit?
CO si vlastně přejeme? Anebo, abych mluvil za sebe, protože si už nejsem jistý ani tím, jestli si to přeje také většina obyvatel: CO si vlastně přeji?
Přeji si, abych si mohl nadále sám volit své zastupce v parlamentu, i v různých úrovních samospráv. Přeji si, aby mne zvolení zástupci neobelhávali, aby byli kontrolovatelní, a vzhledem k tomu, že zkušenost je s nimi obecně špatná, i odvolatelní. Přeji si, aby se veřejnost, občané, zajímala víc o dění v politice, aby se politici cítili býti kontrolováni, aby byli pod drobnohledem. Přeji si, abychom vyžadovali důsledně morálku u osob veřejně činných, a to zejména ve věcech, které souvisí s výkonem veřejné funkce. Přeji si, aby lidé dohlédly možné následky toho, že si zvolí prezidentem muže, jež krade, veřejně se opíjí, lže, nebo dehonestuje své protivníky…
Jak toho dosáhnout, nevím. Proto se ptám: kudy dál s tou károu?